Vydali jsme se na roadtrip. Prozkoumáváme severní část severního ostrova neboli Northlands. Užíváme si tu subtropické jaro. Musíme přestat zastavovat na každé pláži, protože je to tu krásný všude. První část naší cesty z Aucklandu do Paihii.

Čas tu plyne jinak. Buď tu děsně zestárneme, nebo omládneme. Kdo ví. Každopádně budeme mít tolik zážitků, že nám to hlava ani po měsíci nebere. Každý den se zdá být týden, týden se zdá být celý měsíc i víc. Ani dny, kdy se snažíme nic nedělat, nejsou ušetřeny alespoň o jednu aktivitu, co jsme nikdy nedělali, jedno místo, které je nejhezčí, co jsme kdy viděli a podobně. A to neuplynulo ještě ani 14 dní od momentu, kdy jsme opustili naše aucklandské Airbnb útočiště. A s ním pohodlí – spaní v posteli, denně teplou sprchu a funkční wi-fi.  Od té doby jsme až na dvě výjimky, nespali na jednom místě víckrát. Teda jak se to vezme. Spíme pokaždé v autě s postelí, které se stalo naším domovem. Pořád je to v prvé řadě auto, protože jezdí. Ale jinak je to taky skříň, spíž, šatna, obývák, ložnice…

A takhle prozkoumáváme Northlands.:

Puhoi neboli vesnice s českou historií, muzeum s panem Normanem, hospoda s Plzničkou.

Každý Čech a Němec by se měl zastavit v Puhoi. Příjemná malá vesnice je výjimečná tím, že sem kdysi v 19. století přišli čeští Němci od Plzně, kteří zde dostali kus půdy. Vysvětlení, proč to tak bylo, a jak se měli na Zélandu, který byl naprosto odlišný od všeho, co znali, se dozvíte v místním muzeu. Je váš děda vypravěč historek? V muzeu v Puhoi je taky jeden. Jmenuje se Norman a setkání s ním vás rozveselí. Byl to letec za druhé světové války, zažil Pearl Harbour a plynule přechází z historie do současnosti až k vyprávění pohádky dětem a vtipu o tom, že Paihia je proto, že někdo volal „Pie here“. Po muzeu jsme si zašli do místní hospody, kde čepují Plzeň, což bylo naše první pivo tady. Hospoda je doslova vytapetovaná bankovkami s podpisy a vizitkami z celého světa. Nechybí ani spoustu českých, protože Čechy to sem dost táhne. Není divu. Byla to příjemná zastávka.

Waipu aneb běžte tak hluboko do jeskyně, dokud se nezačnete bát. Uvidíte svítící červi, taky si můžete udělat malou procházku okolo a spát na parkovišti zadarmo.

Za dva týdny cestování se nám podařilo třikrát spát někde zadarmo. Není to tak snadné, jak jsme si mysleli. Smí se spát jen na označených místech, většinou parkovištích, kde jsou k dispozici záchody 24 hodin denně. U jeskyní Waipu je to jednoznačně to nejlepší z oněch míst. V přírodě, kousek od dobrodružné jeskyně a navrch s ptákem jazzmanem, co má tak vtipný hlas, že to snad musí rozesmát i zkušeného ornitologa. Teď krátce k jeskyni. U vchodu je voda a musí se brodit, chce to dobré pohorky, holínky, nebo lhostejnost k namočení bot a nohou. Jdete s baterkou na čele a hledáte cestu. Můžete jít tak daleko, dokud to jen jde, nebo dokud se vám to nezdá jako hazard. Když cestou vypnete baterku, můžete zpozorovat svítící červy. Myslím, že po mém bližším zkoumání se jedná o normální zélandské světlušky, kterým se tu říká worms, ale to je jedno. Svítí jako tisíce hvězd na noční obloze. Když začnete být hodně od bahna, začne to hodně klouzat a vy začnete mít strach, přemluvte stejně jako já svého dobrodruha, že je čas to otočit. Přece jen nejsme speleologové.

Jinak je ve vesnici Waipu další muzeum, spjaté zas s historií Skotů, konají se tu dokonce Higlands games. Nechoďte tu na oběd do čínského fast foodu. Je to drahý a nedobrý. Uvařte si radši čínskou polívku u jeskyně!

Whangarei jsou trochu zaoceánské Poděbrady. Lázeňská, uvolněná atmosféra – dvě botanické zahrady, centrum umělců v bývalém kamenolomu, sochy u řeky, vodopád.

Opět jsme spali zadarmo, tentokrát u informačního centra I-site na parkovišti. Děkujeme aplikaci Campermate za tolik krásných tipů. Přes den je tu narváno a večer jen pár dobrodruhů. Kavárna v informačním centru je překvapivě útulná a zdejší káva rovněž. Po špatné zkušenosti ve Waipu číně si vaříme na vařiči v podchodu parku u piknikových stolů. Martin dělá míchaná vajíčka. Kam se hrabe Pohlreich. Určitě nevařil nikdy v tunelu! Whangarei je plné muzeí. Muzeum budíků, umělecké muzeum, promenáda se sochami. Brzy se tu bude stavět i muzeum rakouského architekta Hundertwassera. My si dali zmrzku a kafe. Další den jsme se vydali do centra umělců neboli Art centre. Je to taková rajská zahrada ve starém kamenolomu plná ateliérů, studií a umělců, kteří si s vámi povídají. My se bohužel dostali na dobu oběda a tak si s námi popovídal jen jeden malíř, zato vydatně. Vyprávěl nám o bílé horečce, čili o tom, jak se vydělává na mléčných farmách. Pověděl nám o špatné síti silnic na Zélandu i o tom, že jeho tatínek dostával každý rok od nějakých Moraváků lahev slivovice, ale nikdy jí nepil. Uschovával lahve a když panu malíři bylo osmnáct, tak „all slivovitz“ vypil s kamarády. Ve Whangarei jsou taky dvě botanické. Velká a malá. My byli v malé, která byla spíše kapradinárnou, což mi náramně vyhovovalo. Paní zahradnice mi ukázala vzácnou kvetoucí trávu, ale popravdě moc nevím, co k tomu říkala. Ale byl to určitě div! Ve Whangarei taky padá voda dolů a tak tu najdete na konci města nádherný vodopád. Je to jako byste šli v Praze na Petřín a místo Petřína tam byl vodopád. Na rande ideální.

Ocean Beach – hledání dvou kešek, ptáka kiwi, procházka do kopce a pak dolů na tu nejdelší pláž s tím nejjemnějším pískem.

Viděli jsme nejmodřejší modř. Procházka byla krásná. Hledání ptáka kiwi beznadějné. Možná je bájný, zatím jsme ho viděli jen na cedulích a suvenýrech. Všechno zůstává v pozadí za pláží Ocean Beach a druhou menší vedle. Nejjemnější písek, Oystercatcher – pták s červeným zobákem, pohoda a krásno. Běžte se projít na Peach Cove Track. Nebudete litovat.

The Farm – neskutečný místo. Žádná vyladěná moderní farma. Pach zvířat, špína, co vám nevadí, bosí farmáři. Pro nás ryba od rybáře a rady, kam se vydat od maorského frajera Morrise.

Není třeba k tomu psát něco víc. Bylo to pohádkový místo jak z filmů Wese Andersona, nebo Jima Jarmushe. Být lokační pro Zéland, tak tu něco natočíme. Šli jsme neskutečně dlouhým barákem a viděli spoustu krásných místností. Ve třech jsme se pak pohybovali. Seznámili jsme se tu s rybáři, kteří nám jen tak dali každému porci úžasný ryby jménem Snapper. Ráno, když jsme šli ubytování zaplatit, nám maorský farmář Moris poradil mnoho míst, která máme cestou navštívit. Nebudeme vám říkat, která to jsou, protože všechna objedeme a najdete je v pokračování tohoto článku.

Rawhiti – Oke Bay – krásné pláže, zranění dítěte.

Zastavili jsme se na další pláži a uvařili si oběd, a pak hned jeli na další. Northlands je výjimečné v tom, že se můžete koupat na východním, západním, severním i jižním pobřeží. Alespoň na to jsou pyšní místní northlanďané. To totiž na jižním ostrově nejde (nebo spíš velice těžko). Tohle je víc letoviskový a turistický centrum. Ráj rybářů, kajakářů a potápěčů. Ale my jsme tu ještě před sezonou, takže jsme na plážích většinou sami a při koupání v ledovém oceánu sledujeme jen maorské děti, které se zásadně koupou oblečené. A to je právě kámen úrazu. Ne oblečení, ale děti! Sedíme si na krásné Oke Bay, což je podle majite The Farm nejhezčí pláž na Novém Zélandu. Jíme si gold kiwi a najednou přiběhnou malí maorský kluci, že jejich kámoš krvácí a že prý fakt dost. Martin běží s klukama, já letím do kopce a ze schodů dolů k autu pro lékárničku… Když se dáme do operace, tak konstatujeme, že mu budeme muset uříznout palec! Ne, to se jen kluk diví, k čemu chci od Martina nůž. Přece abych přeřízla kus fáče a nožku mu zafačovala. Krvácel dost, naštěstí se jen říznul o skálu, nebo střep mušle do palce. Připadáme si zas jak vedoucí na táboře a jsme rádi, že jsme dětem mohli pomoct. Uff.

Russell – malebné městečko, kde jsem ztratila mobil. Pro turisty je tu Flagstaff, a méně známá Queen’s View.

Už jsme skoro odjížděli z kempu a já si položila mobil na kapotu, Martin byl ještě v kuchyni a auto zamknuté. Když jsem tak učinila, tak jsem si kladla na srdce, že na to nesmím zapomenout a být jako ti, co si takhle roztřískali mobil, nebo ztratili peněženku. Jenže autoo není dům a kapota není polička v předsíni! No a pak jsem na to zapomněla a odjeli jsme. Dvě hodiny jsme hledali mobil ve škarpě a našli jen obal. Nevíme, co se přesně mohlo stát. Nejdřív mobil zvonil, a pak už ne. Možná sletěl do vody do pole kiwi. Byla to otázka minut a necelýho půl kilometru. Každopádně nemám mobil. Tak mi nevolejte na český ani zélandský číslo. Nový si pořídím asi za 14 dní v Aucklandu. Návštěvu Russellu nám tato skutečnost poměrně znepříjemnila. I tak jsme zašli k Flagstaff, která je spjatá s maorskou a britskou rivalitou a pak ke Queen’s View, kde se prý královna za války na chviličku zastavila při tajné návštěvě a řekla, že je to nejkrásnější výhled na Zélandu, přestože nebyla nikde jinde. Jinak je Russell příjemné letovisko, to nemůžeme popřít.

Paihia – u Paihii jsme dva dny a nic o ní nevíme. Jen, že u knihovny je venku wi-fi zdarma. A v okolí Paihii je spoustu míst pro výlety.

Kawakawa na doporučení Morise jsme se sem jeli podívat na Hunderwasserovy záchodky. Byly moc fajn, ale pro nás to byla hlavně cesta k termálním pramenům Nghawa Springs, které Martinovi doporučil v kempu v Paihie australský pan důchodce. Den v maorských přírodních lázních byl úžasný. Vstup na celý den vyšel pro jednoho na pouhé čtyři dolary, takže asi jako jeden flatwhite. Koupali jsme se asi v patnácti malých bazénech různých teplot a minerálů. Každý byl dobrý na něco. Dohromady to byl neuvěřitelný relax. Nezvládli jsme jen jeden, který měl 43 stupňů, to se prostě nedalo.

M&M

  1. Vlad
    Říj 30, 2017

    Když to máte do té Austálie kousek…
    „Time moves a little slower here
    A day feels like a week, a week it feels like it could go a year“
    https://www.youtube.com/watch?v=MD8flUkymrM

    Reply