Kam si zajít na autentický jídlo a kam na kafe? Kudy vedou cesty na všechny turistický cíle i mimo ně rovnou do širý přírody? Na čem ušetřit a jak si sbalit krosnu na měsíc? Cestovatelská know-how vám na tohle pomůžou najít odpovědi. Ale kdo vám řekne proč jste smutní, když jste přesně tam, kde jste chtěli být? Proč občas už nemáte sílu žít takhle dál? Jakoby se spousta emocí a myšlenek válela na krajnicích cest mimo domov a my se s nimi až venku v tom širým světě potkali.

Myšlenky, který spaly někde vzadu v hlavě, nebo okolo nás jen nenápadně kroužily, se probudí. Víří jak zběsilý, a vy musíte být trpěliví. Poslechnout si je. Rozebrat a počkat až si v klidu zase sednou. Nehodnotit je. Rozhodně s tím není vždy spojený jenom pozitivní pocit. Někdy je to taky dost na palici. Přemýšlet holt bolí a navíc se dá v hlavě vymyslet cokoliv. Jenže ne všechno co si myslíme, je pravda, že jo.

Občas by si člověk nejradši koupil letenky domů (kdyby na ně měl) a schoval se před těma všema věcma ve svý hlavě zpátky do pěkného klidného života, rutiny všedních dní, která má však r/řád. Ale kvůli tomu jsme přece nejeli na druhý konec polokoule. Poznávat svět a sebe… Tak jak se z toho nezbláznit? Mně pomohlo uvědomit si pár věcí a v ty věřit.

SVOBODA BÝVÁ TAKY SLOŽITÁ

Pokud se ocitnete na delší dobu mimo domov, aniž byste museli mít „řádné“ zaměstnání a nějaký režim – jste svobodní. Je jen na vás kam půjdete a co tam budete dělat. Jak dlouho tam zůstanete a komu věnujete svůj čas. A to je někdy těžká a neuchopitelná věc.

Přes všechny poučky o žití v okamžiku, člověk potřebuje v životě trochu té jistoty a bezpečí. Je přirozený, že nechceme mít pocit, že nám každou chvíli může spadnout na hlavu cihla z vysokýho baráku. Bezpečí je správná věc, jen jeho adresa je jiná, než by se mohlo původně zdát. Bezpečný místo musíme najít v našem srdci a hlavě.

Taky se i při tom svobodným životě musíme smířit s tím, že ne všechno je vždycky skvělý. Nemusí. Ne každej den. A nejen den. Nežijeme ve světě pohádek. Věci nejsou jenom dobrý a zlý, dokonalý a nedokonalý, plus a mínus, černý a bílý. Překážky v životě jsou a budou ať už je přeskočíme, podlezeme, obejdeme, nebo zboříme. Jen se v tom moc nevyžívat.

Abyste z toho všeho novýho nebyli příliš zmatení a zahlcení, je myslím fajn mít vždycky alespoň představu, co od svých cest očekáváte. Může to být jen nepatrný náčrtek dalšího kroku, nebo jen chuť vidět a zažít něco konkrétního neznámo kde. Napsat si sám sobě upřímný dopis, proč jste se mimo domov a na cesty vydali a jednou za čas si ho přečíst.

Na ničem z toho nejde lpět. Je to jen taková berlička, jak brát vaší cestu jako dobrodružnou misi, ale nemyslím tím bezhlavě sbírat položky ze seznamu jak pokémony. Často se naše cíle mohou proměnit, nebo na nás čekají ještě mnohem zajímavější a zábavnější věci, než jsme si kdy uměli představit. S čímž souvisí následující tři věci.

STŘELKA VAŠEHO KOMPASU

Na cestách je ideální příležitost cvičit náš vnitřní hlas. Nechat co nejvíce rozeznít a aktivovat ho. Je to pravěká intuice. Instinkt lovce. Schopnost se rychle rozhodovat a nelpět na věcech a místech. Jednat. Jít kam nás srdce táhne. A umět taky včas poznat, když se rozsvítí výstražná kontrolka, ne tudy cesta nevede. Dost často na tenhle náš šestý smysl zapomínáme, ale všichni ho máme, jen ho někdy přes ten hluk okolního světa, hlasy lidí okolo sebe, neslyšíme.

Všichni přitom podvědomě víme, co je pro nás nejlepší, co chceme a nechceme. Ale někdy je to zakódováno pěkně hluboko a my si nejsme jisti. A tak pořád pochybujeme. Mluvíme o tom, ale nedokážeme se vyburcovat k akci. A pak jsme na sebe kvůli tomu naštvaní a máme se za to míň rádi, protože si přijdeme příliš slabí a nerozhodní.

Občas nemáme energii a je to v pořádku, že máme chuť být trochu pasivní a nechat se vést úplně. Jenže obecně vzato je dost důležitý být aktivním účastníkem dění. A teď nemluvím ani o nějakých velkých věcech. Spíš mluvím i o vývoji všedních dnů. A obecně – když si nebudeme umět odpovědět na jednoduchý otázky – jak pak můžeme zdolat ty velký? Proces hledání odpovědí je pořád stejný ať už v jakýmkoliv měřítku.

Některý období ani není potřeba vědomě hlídat a vybalancují se přirozeně samy. Jsou to takový ty chvíle, kdy se sice jen vezete, ale cítíte se dobře. Víte, že to tak má zrovna teďka být. To se pak žije v okamžiku úplně samo. Tyhle období klidu jsou skvělý, ale blbý na nich je, že nás někdy ukolébají k pasivitě, k pocitu, že takhle už to bude vždycky dobrý a že jet po proudu je nejlepší nápad na světě. A pak nás strašně rozhodí, když se něco nepovede, protože jsme zaspali ten okamžik, kdy zase chtělo vzít věci aktivně do rukou. Začneme-li víc poslouchat svůj vnitřní hlas, budeme spokojenější. Pochopíme kdy být aktivní a kdy trpělivě vyčkávat.

NECHTÍT VŠECHNO HNED

Pozor tahle věc se nevylučuje s tou předchozí. Což je často matoucí. Kolikrát máme chuť tlačit věci před sebou jako bagr, na sílu. Sebere nám to strašně moc energie a ve finále zjistíme, že to čeho jsme dosáhli, za to vlastně ani nestálo. Jakto? Protože nám chybí trpělivost, chceme všechno hned teď a neumíme si počkat a nechat se vést intuicí. Chceme aby naše ego všechno vědělo, kontrolovalo a všemu panovalo. Přitom umírněnost, rozvaha a um nechávat věci dozrát je někdy to nejvíc geniální, co můžete udělat.

Protože když počkáte, necháte se vést, úplně klidně se může stát, že se jednoho dne probudíte a budete vědět naprosto přesně a jasně, co máte dělat dál. Nebo, že se vám začnou plnit vaše sny skoro samy. Někdo vám zavolá a nabídne práci snů, potkáte spřízněnou duši. A při cestování je trojka aktivita, intuice a trpělivost strašně moc důležitá. Balanc mezi nimi je pak podle mě smyslem všeho. Někdy když si nevíme rady, je prostě lepší nechat to být a naslouchat a počkat. V tom tichu a čekání bydlí totiž nějaká vyšší síla, s kterou nebudeme-li bojovat, budeme s ní parťáci.

Občas naše cestování totiž nevypadá přesně tak, jak jsme si ho před pár měsíci vysnili doma v obýváku. Ani dnešek nevypadá tak, jak jsem si včera představovala (nad počasím nevyhraješ). Očekávání jsou jen očekávání. Představy se dějí před stavem. Tak to prostě je. Kdyby to bylo přesně podle nás, nemuseli bychom ani nikam jezdit. Vždyť právě výzvy, nezdary – kterým se dá hezky říkat překvapení – jsou to, co nás udržuje ve střehu. Neustále se máme kam posouvat.

Když si nemůžeme tři týdny sehnat práci, dochází nám peníze, je nám zima, nemůžeme si koupit co bychom chtěli, ne není to opravdu žádná pecka. Ale vždycky se z toho dokážeme nějak vyhrabat. Jen je potřeba netlačit tolik na pilu. Dobře to dopadne. A kdyby ne, tak co? Oklepat se. Poučit se. Očistit si boty od bahna, uklidit si v autě a odjet někam jinam.

CESTA JE CÍL

Kolikrát se ztrácím v myšlenkách v minulosti, pak zas v budoucnosti. Vyhodnocuju a plánuju kde co. Pak mi dojde, že jestli toho okamžitě nenechám, bude zle. K čemu by pak bylo ležet na nádherné pláži, lézt na vysokou horu, když by se člověk pořád topil v čase kdovíkde? Podle mě nevadí, že se to děje, protože je to úplně normální. Důležitý je to brzy rozpoznat a začít se soustředit na dnešek.

Taky se tomu dneska říká mindfullness, což je sice vznešený slovo s tím podle mě docela nehezkým českým překladem – všímavost. Já tou říkám spíš nadšení a je to pro mě jedna z nejzásadnějších věcí každého dne. Děti se smějí až třistakrát za den. Chci je v tomhle trumfnout! A taky se zhluboka nadechnout a zjistit, jak dneska voní vzduch, fouká vítr, sednout si jen tak na trávu a pozorovat ptáky. Kouknout na svého kluka očima znova, jakoby to bylo poprvé a znovuobjevit, jak se pěkně směje a jakou má radost, když může běhat venku jako malej.

VĚŘIT V LIDI A LIDEM

Pokud si chcete na cestách cítit dobře a bezpečně, vytvořit si přátelé, musíte věřit v cizí lidi. Otevřít jim srdce. Mnohem dřív než kdy jindy jim povědět, kdo jste a co na světě chcete. Vyprávět jim jak věci fungují u nás doma, vzájemně se obohacovat. Dávat a pomoci ostatním kdykoliv, když máte možnost.

Věřím, že díky šíření tolik potřebné důvěry se může vyřešit spoustu větších problémů. Když vy budete věřit lidem a v lidi, oni budou věřit ve vás a vám. Je to takhle bezvadně zařízený a není lepší pocit, než nemít strach a pomáhat a pomoc od lidí umět přijmout i nazpět. Snažím se všechno to dobro a důvěru, co jsem tu dostala, posílat každý den dál.

Nakonec vám povím, jak nám všechny tyhle věci zafungovaly pospolu.

JAK TO S NÁMI BYLO NA JIŽNÍM OSTROVĚ?

Vím úplně přesně kdy jsme začali poslouchat svůj vnitřní hlas na Zélandu ve velkém. Bylo to od 22. března 2018, když jsme přejeli ze severního ostrova na jižní. Jestliže byl severní ostrov větší punk – ve znamení opouštění prací, neustálého odcházení někam, balancování mezi cestováním a prací, problémů s vízi, špatnou dobrovolnickou zkušeností a tak dále, jižní ostrov je ve jménu klidu. Vypadá to jako kdyby nám nějaká vesmírná agentura naplánovala náš pobyt s precizností od začátku do konce.

Nemuseli jsme dělat zas tak moc. Jen vylézt z krabice podezření a nedůvěry, začít tomu věřit, kývnout a být aktivní, když bylo potřeba, anebo naopak být trpěliví pokud si to situace vyžadovaly. Začalo to e-mailem od Pauline a Richarda, které jsme poznali v Orlických horách na svatbě našich přátel Honzy a Marti. „Přijeďte za námi do Roxburghu a zůstaňte s námi jak dlouho chcete.“ Když jsme se poprali s takovým tím prvotním českým „Nebude to blbý? Vždyť je vůbec neznáme.“ Řekli jsme si proč ne, přijedeme. Ale až si pořádně procestujeme jižní ostrov. Jenže déšť nás nenechal cestovat a brzy přiletěl od Pauline další e-mail „Sousedka hledá pracovníky na sběr šafránu, zkuste jí napsat.“ A tak jsme si během dalšího večera v autě během lijáku řekli, že proč vlastně ne. Odpověď přišla vzápětí – mají plno. Přestali jsme proto myslet na práci, ale já věděla, že to tímhle nekončí. Byla jsem si jistá, že nás do týhle práce vezmou. Martin je můj svědek. Asi jsem tušila, že jestli se má někdo živit tím, aby trhal kytičky, musím to být já. Ani ne za dva dny se to stalo. A my se vydali do Roxburghu.

Bylo to radostné období. Mohli jsme si konečně po měsících života v autě vydechnout. A díky tomu, že jsme se usadili o trochu dřív než bylo v plánu, a že nás Pauline a Richard měli u sebe dva měsíce jako hosty, tudíž jsme neplatili nájem – jsme poté měli dostatek financí na to začít žít v jednom z nejdražších měst jižního ostrova – Wanace. Co tam? Náš další sen: pracovat v zimním středisku, se vyplnil. Nejprve to však znamenalo miliony e-mailů a trpělivosti. Můj první pohovor na Cafe asistenta nedopadl, angličtina přes Skype pro mě byla v tý době sci-fi. Ale pak vzali Martina jako uklízeče a mě jako jeho partnerce nabídli práci pokojské. A tak jsme měli práci na zimu.

Bylo to drahý – zaplatit dva nájmy dopředu, koupit si lyže, snowboard a další zimní vybavení. Taky nezapomeňme na maraton v hledání podnájmu, ve Wanace chce na zimu totiž bydlet každý. Na jeden pokoj jsou stovky zájemců. A my přece na Facebooku našli nenápadnou poznámku paní Denise, která ani nebyla určena pro nás, teda byla, ale ne původně, že by o něčem věděla. A tak jsme přišli na náš útulný karavan. Zatímco kamarádi v domech, ke kterým se tak pracně probojovali, platí nesmyslně vysoké nájmy v pokojích bez topení, my si na našem malém prostoru se třemi topeními a nízkým nájmem, rozhodně nemáme na co stěžovat. Navíc na nás dva týdny počkali, abychom si mohli po Roxburghu ještě trochu zacestovat.

Zrovna na ty dva týdny volna se nám ozval kamarád – je na cestě kolem světa a zastavil by se na chvíli na Zéland. A tak jsme najeli na „Carpe Diem“ mód, půjčili si auto (naše je jen pro dva), pronajali chatu v nejkrásnější oblasti Fiordlandu a užili si pár dní spolu. Všechno vyšlo jak mělo.

Ne, fakt nemám pocit, že by se cokoliv dalo udělat jinak a lépe. Asi i díky tomu jsem tu pořád v dobrý náladě, šťastná, že je všechno tak skvělý. A taky to pořád nekončí. Vesmírná agentura pro nás má stále nějaký ta esa v rukávě. Když to na závěr ještě mega zjednoduším a shrnu – tak severní ostrov byl hodně o těch pochybnostech v mý hlavě, o sobě, o tom co tu vlastně dělám a co dál. Pak když jsem uvěřila v tady těch pár věcí. A bylo to přesně jako najít to bezpečí a domov sám v sobě.

Víc mých myšlenkových pochodů najdete na mém Instagramu.

M.