První cestovatelská etapa je za námi! Projeli jsme celkem důkladně Northlands. Užili si krásné dny, a promokli jen párkrát. Pojďte se podívat, jak vypadala další část našeho roadtripu.

Waitangi aneb trocha historie

Naše poslední zastávka v Bay of Islands. V roce 1840 tu Britové podepsali dohodu s Maory. Měla být výhodná pro obě strany, avšak později mezi nimi došlo k nedorozumění kvůli výkladu jednotlivých částí smlouvy. Konkrétně v chápání slov půda a vlastnictví se tyto dva národy rozcházely. Dnes ve Waitangi naleznete rozlehlou zahradu s kmenovým domem, muzeem, nejdelší válečnou kanoí na světě. Získali jsme tu slušný vhled do zélandské historie a strávili tu příjemný den. Návštěvu doporučujeme i těm, kteří normálně muzea nemusí. Tohle je něco víc než muzeum. Zélanďani válí!

Aroha Island. Hledáme prvně Kiwi!

Na poloostrově s ekocentrem a přilehlým kempem jsme se ocitli krok od Kiwi. Od ptáka Kiwi. Největší kuriozitou rezervace je totiž párek hnědých severních Kiwi pojmenovaných Henrietta a Hayden. Hnízdí tu už čtrnáct let a další Kiwi mezi sebe nepustí. Ostražitě si hájí svůj kousek ráje. My nechtěli nic víc než je spatřit. Po setmění, vybaveni baterkami s červeným světlem, které je prý nevyplaší, jsme se vydali na číhanou. Pohybovat jsme se mohli jen po vyznačených cestičkách. Po dvou a půl hodinách usilovného hledání jsme Henriettě konečně dýchali za krk. Slyšeli jí pěkně dupat kolem a taky cítili její zvláštní puch. Přesto se nám neukázala. Bylo to trochu zklamání, jako když jdete jako dítě na táboře na bojovku, a nepochopíte, co na ní máte přesně dělat a vracíte se s prázdnou.

Mangonui – nic tam není

Co se do průvodce Lonely Planet nevešlo? Od maorského frajera z The Farm jsme dostali tip na tuhle vesničku, kde je starý hotel s mluvícím papouškem. Papoušek byl zrovna unaven a tak říkal jen „Hello, Barney“. Dali jsme si tu pivo a hodili řeč s paní servírkou o Čechách, které navštívila v devadesátých letech. Taky jsme tu zašli do vyhlášené místní restaurace Fish&Chips, kde kdysi krmili zbytky z kuchyně žraloky, kteří jim tak plavali přímo pod oknem. Časem jim to místní zakázali a dnes je to prostě jen restaurace se spřátelenými žraloky někde v undergroundu. Mangonui je díra, ale i díry umí být fajn!

Cape Reinga a Spirits Bay. Nejseverejnější bod severního ostrova

Po Velkém bariérovém ostrově zatím nejkrásnější místo, které jsme tu navštívili. Ještě před Cape Reinga jsme uhnuli směrem k Giant Dunes Te Puke a zasvištěli si tu na dunách. Normálně nevyhledáváme turistické atrakce, ale půjčit si prkýnko na písečný kopce od starýho Maora s pojízdnou prodejnou, jsme prostě museli! A nelitujeme. Je to fakt zábavná forma sáňkování. Písek máte všude. Vykoupete se v něm jak činčila, nebo osmák degu! Jen vyškrábat se nahoru na duny je ještě větší záhul než vylézt na zasněžený kopec… Po sandboardingu, nebo spíš po pískování, na nás čekal západ slunce nad majákem Cape Reinga. Romantika jak blázen. A pak se maják rozsvítil. Jeho světlo je vidět 35 km daleko, Martin říkal, že je to jak z Veselí do Budějic! Toto místo je pro Maory posvátné. Duše zemřelých totiž putují od Spirits Bay až sem ke Cape Reinga, odkud odchází do Motherlandu, nebo Homelandu. Česky to překládají jako do podsvětí, ale to asi nebude to pravé slovíčko.

Tři noci jsme tu spali v kempech DOC a poprvé tak využili náš nový stan. V prvním kempu jsme se nutně potřebovali zbavit alespoň trochu toho písku a tak nás čekala noční ledová sprcha. Byli jsme jediní, kteří do ní vlezli. A bylo to… Osvěžující! Prostřední kemp treku jediný nebyl přístupný autem a tak byl nejhezčí a zadarmo. Za tři dny jsme nachodili přes 40 km, což sice není tolik, ale 18 km trasy vedlo po pláži a to byste asi taky neřekli, jak špatně se s plnou polní jde po písku. Hlavně vám všechno přijde blízko a za rohem, ale ve skutečnosti je to ještě 5 km od vás. Nakonec si Martin vzal sandály a já šla bosky. Pak už to bylo lepší. Dvakrát jsme si tu nasbírali čerstvé slávky a uvařili si je na vařiči. Připadali jsme si jak ti televizní kuchaři cestovatelé.

Počasí na treku nám sice tolik nepřálo, ale vyloženě nepršelo, takže jsme byli spokojení. Cestou z Cape Reinga jsme se ještě chvíli povozili na Ninety Miles Beach, která je celá přístupná autem. Slyšeli jsme už předem mnoho varování a zvěstí o vracích aut, které tu zapadly a dodnes jim zrezivělé kapoty čouhají z písku. Naše Honda čtyřkolka a dobrá fáze moře nám umožnily bezproblémovou jízdu, která se zase tolik nelišila od silnice. No prostě si jedete po nekonečným písku vedle moře. Chvíli jsme si i zadriftovali a jeli dál. Písek z auta smyl déšť, který na nás přivolal únavu a chuť si někde na chvíli odpočinout…

M&M