Vydáváme se zpět na jih. Tentokrát po západním pobřeží, které je ve znamení nekonečně dlouhých pláží a prastarých lesů kauri. A pro nás také o setkání s bájnými ptáky Kiwi.

Frampton’s Hut. Útulná schovka v ne moc pěkným zabláceným lese

Máme Hut Pass na půl roku. Což znamená, že v řadě chat můžeme spát bez dalších poplatků. Chtěli jsme toho konečně využít, protože Northlands mnoha huty nedisponuje, a tak jsme si naplánovali zastávku ve Waima Forest. Chata byla malá, bíle natřená, příjemná a útulná. Byly tu kamna a my dva úplně sami a tak jsme si skvěle odpočinuli. Četli si. Leželi na louce před chatou. Procházeli se. Poprvé jsem vyzkoušela japonské pero od mé milé Peti, kreslila si pohledy o zimě a Vánocích, i když to vůbec neumím. A zrovna zimu a Vánoce si teď vůbec nedovedu představit. Nám začíná léto! Chata byla ideální odpočinková zašívárna, ale popravdě les, který je okolo chaty, je první, o kterém můžeme říct, že není moc pěkný. Bořili jsme se hromadou bahna. Návštěvní kniha v hutu byla skoro jenom o bahně… MUD! MUD! MUD!

Opotiki

Přátelský delfín Opo z 50. let. Opět nekomerční doporučení od Maora z The Farm. Poslechněte si song o delfínovi! (https://www.youtube.com/watch?v=I6-g_wWvWD8), anebo se podívejte na krátký dokument o tom, jak se tu pěkně kámošil https://www.youtube.com/watch?v=kSTozayartQv. To vás dostane. Jinak tu nic moc není.

Waipoua Forest. Stromy co si možná pamatují i Ježíše

Dvě zastávky v pralese Waipoua nám vyrazily dech. Jdete se podívat na velký strom. Je vám jasný, že bude velký, když jste ve všech průvodcích četli, že je více než 2000 let starý a vysoký téměř 52 metrů. Jenže pak tam přijdete a prostě vám to vyrazí dech! Ten strom ví. Jmenuje se Pán lesa a maorsky Tane Mahuta, je to největší kauri na Novém Zélandu. Pak jsme viděli druhý největší  Matua Ngahere – Otce lesa, který je sice menší do výšky, ale zato starší. Pamatuje 2500 – 3000 let! Fotku, kde se držíme stromu pro srovnání jsme pořídíli u Yakase, sedmého největšího kauri ve Waipoua Forest. I tak to byl obr. Martin říkal, že jestli jsou nějací stromy Enti, tak který jiný než kauri, by to měli být?!

Spíme za pralesem. Potkáváme Čechy a hledáme znovu Kiwi

Nenápadný kemp DOC ukrývá mnohé. Pasou se tu krávy. Pobíhají králíčci a poletují ty spousty druhů ptactva, co na Zélandu pořád potkáváme a snažíme se poznat. Ale to nejzajímavější přichází se soumrakem. Ne nejsou to upíři. Potkali jsme tu Čechy Vláďu a Lenku, pěkně si popovídali a vydali se s nimi číhat na Kiwi. A světe div se, tentokrát jsme byli úspěšní! Viděli jsme dva Kiwi, malého a velkého. Lenka viděla dokonce tři. Takže Kiwi existují a jejich zobák je neskutečný!

Jezera Kai Iwi, Taharoa a Waikere. Zaháníme vodu vodou

V kempu u jezera Taharoa  nic nemají. Ani kuchyň. Ale mají tam jezero a švábi. Jezero je krásné, jenže na procházce kolem toho největšího na nás čekal jen déšť. Osm kilometrů jsme téměř uběhli a cestou jen pokecali s panem rybářem, který nic nechytil. Ráno nám to jezero vynahradilo. Čekala na nás třpytivá hladina a slunce. Vyhecovali jsme se proto k otužování číslo dva, vzali si plavky a vlezli do průzračné vody. Co vám budeme nalhávat, zmrzli jsme na kost, ale kafe na vařiči a výhled nás rozptýlily a bylo nám fajn.

Auckland. Rande v botanické zahradě

Kruh se uzavírá. Z Aucklandu jsme se na cesty vydali 9. října a 29. října jsme tu zas. Tentokrát jen na skok, na randíčko se Zuzkou. Mou kamarádkou od Kolína, spolužačkou z gymplu a bývalou spolubydlící. Je na Zélandu s přítelem už skoro rok. Vyměnili jsme zkušenosti a pokecali. Prošli se v krásné botanické zahradě. Snad se nám ještě poštěstí spolu něco podniknout!

Teď jsme se přesunuli na Coromandel a sháníme práci na sadech v Bay of Plenty, kde prý mají hojnost na ovoce i práci. Tak snad se zadaří!

M&M